Na počátku bylo slovo slyšel jsem někde v éteru… Ale né, dělám si legraci. Samozřejmě, že na začátku byla motorka, pak byla rychlost, následně zatáčka a průlet zatáčkou, pak zastavení vedle kámoše co tudy jel před chvíli a až pak bylo slovo. To slovo, nebo spíš věta zněla: „Hmmm, trochu klouže, ale na výjezdu jsem tomu naložil a dobrý!“ a pak byl rozhovor na téma „Jak tu zatáčku projet rychleji“ nebo spíš na téma „Jaké obutí zvolit“ a možná i „Woe máš tam nitro?!?“…
Už dlouho sem si říkal, že bych už taky mohl přispět do sbírky článků tady na webu no nikdy sem se k tomu neodhodlal. Možná jsem se bál že neumím psát a bál se zahanbení, možná jsem neměl co říct ostatním, možná jsem si nenašel dost času na to abych to udělal, možná jsem jenom na něco čekal… Nuže, možná ani neumím psát no tři věci jsou jisté. Našel jsem si čas, mám co říct a už na nic nechci čekat.
Jak to vlastně začalo… O pár týdnů to bude rok co jsme si s Macíkem řekli že by jsme si založili nějaký motoweb, když už já nejezdím a on v podstatě taky ne i když měl v garáži připravenou k použití mášu v podobě VTR SP1. Já vím Máca, ty si čekal na mně páč si potřeboval střelce ať ti rozráží vzduch, popřípadě ti sem tam blikne brzdovkou ať to nepřepálíš v zatáčce… Na začátku mi strašně učarovalo jak snadné by mohlo být mít vlastní stránky. Bylo to jednou v práci, myslím, když jsem se dozvěděl něco o html kódu a udělal si svojí první stránku s obsahem „Ahoj“. No jo, nebylo to nic valného ale na tu chvíli vzpomínám rád a taky děkuji mému školiteli Katce (s velkýma očima), neboli doktorce Jiřičné a jejímu teď už možná i choti docentu Žlababovi, určitě se tady poznají… deskripce je tak jasná. Samozřejmě jsou to jenom umělecká jména. Po úspěchu s první stránkou jsem se nemohl ubránit pocitu, že už to prostě umím… znáte to, hlavně ti co se už trochu vyváleli v kačírku nebo sbalili svojí první holku. Začal jsem se o tuto problematiku zajímat o hodně víc a po večerech jsem vyráběl jenom tak na koleni podobu stránek. Šlo to zpočátku velice snadno. Pomohli mi velmi sofistikované „webbuildery“ a různé pomůcky pro začátečníky. No časem jsem zjistil, že chtě nechtě, naučit se html, css a pár jiných fint asi budu muset. Tak se i stalo. Začal jsem chodit do knihkupectví, co byla věc u mě do té doby nevídaná. Něco jsem načetl, pár vlasů vytrhal až se zrodila dnešní podoba stránek. Samozřejmě ten proces je popsán maximálně stručně a ještě to ani zdaleka není to co by jsme chtěli, nebo to jak pokračovat dál, ale je to domácí produkt a to my rádi. Když už jsme byly online, přišla řeč i na dělbu práce. Já se stal adminem a Máca redaktorem. Domluvili jsme se, že takto by to mohlo někam vést a začali jsme tvořit. Já grafickou část a fotky. Máca psaný dizajn, tedy články.
Začali jsme si zjišťovat co, kde a kdy se pojede, aby jsme tam mohli naklusat, nafotit, vyzpovídat jezdce a lidi kolem závodů a zase zmizet. Na začátku jsme byly nadšení a strašně zapálení pro věc. Nic nás nemohlo odradit, žádný závod nebyl dost daleko od domova aby jsme tam nejeli. Před závodem jsme, tedy abych byl přesný, Máca vyřídil povolení do depa, aby jsme tam mohli odchytit pár jezdců a vyzpovídat je, popřípadě udělat několik pěkných záběrů do galerie. Nestihli jsme se podívat všude, no to hlavní jsme stihli. Takový upršený díl jednoho srazu „Dvouvál klubu“ byl nezapomenutelný. Přivezli jsem tam Mázu, tedy pro toho kdo ho nezná, je to pan pilot s velkým, nebo spíš malým „p“. Co mu pán Bů nenadělil na výšce, to mu natlačil do mozkového centra který řídí rovnováhu malého stvoření na rychlém a velkém stroji. My s Mácou mu familiárně říkáme Mozy, nebo turboskřítek. Abych tedy pokračoval… přivezli jsme Mázu na upršený okruh v Mostě kde se konal onen sraz vlastníků dvouválcových strojů. Jenom odvážlivci se odhodlali v tom nečasu na trať a kupodivu Mozy, sprvu mezi nimi chyběl, no jak začala trať osychat a Mozy pocítil ono nutkání někoho porazit, nic ho nemohlo udržet aby se nezúčastnil. Skočil do kombinézy, nastartoval svého oře a my ho vypustili na trať. Já s Mácou jsme jenom zatlačili slzu, že nemůžeme taky a aspoň jsme měřili časy, když už naše mašiny byly v nedohlednu. No pohled to byl neuvěřitelný. Všichni tam obouvali mokré pneumatiky se skoro zimním dezénem na odvod vody, jenom Mozy tam měl suché sliky a valil to na nich neřešíc nějakou přilnavost k asfaltu.
Nemůžu nezmínit také Hořické závody, konkrétně 300 zatáček Gustáva Havla. Minulý rok se tam kolem přírodního okruhu sešla divácká kulisa o počtu 20000 lidí. To je opravdu neuvěřitelné číslo, když bereme v úvahu, že se jedná o český závod. Ve světě tomuto závodu říkají také „Česká tourist trophy“. Larry a lidi kolem AMK Hořice odvádějí už po léta dobrou práci a mě nezbývá jenom doufat že jim to vydrží ještě dlouho. Měl bych také zmínit mistrovství ČR silničních závodních motocyklů v Mostě. Střelci si to tam dávali velice pěkně. Na někoho zbyl jenom kačírek a nějaké ulámané komponenty z jeho stroje a pláč, no naštěstí se nikomu nic nestalo a všichni odešli po svých domů… nebo spíš do hospody. Závody supermoto v Chebu nebo v Sosnové byly pro mně osobně divácky velmi atraktivní a dokonce jsem i uvažoval o koupi podobného motocyklu. Ne že bych závodníkům chtěl fušovat do řemesla, ale celkem se mi líbila představa jízdy na krosové motorce s cestním obutím po pěkně žhavém asfaltu. Myslím, že bych si velmi rychle porozuměl se stylem s jakým je třeba kormidlovat takovéhoto oře.
Za zmínku ještě stojí jak jsme se s Mácou a Ondrou, který aktivně jezdí czech endurance cup, náhodou sešli u mně doma a shlédli ten památný závod myslím že to byla Barcelona. Jak si to poslední 3 kola Valentino a Jorge dávali jako by jezdili v jednom motocyklu se sajdkárou, tak byly na sebe nalepeni. Byla to neuvěřitelná věc, předjížděli se v každé druhé zatáčce a my jenom nevěřícně zírali na telku. Nakonec to Vale, jak jinak, dal a Jorge jenom utřel nudli. Nám nezbývalo nic než uznajíc zasloužené vítězství pokynout hlavou a dál to rozebírat… Byla to ukázka mistrovství na dvou kolech, přesnosti s jakou dokáží tito špičkoví jezdci vést své stroje, prostě krása. Ještě teď si někdy navečer pouštím tohle video… né, to byl samozřejmě vtip.
Koncem března se taky já dočkám svého vysněného stroje. Bude to Honda SP2 a ti kterým toto něco říká asi víte že je to krásny listrový dvouválec, který se stal ještě za svého života legendou. Colin Edwards by vám o tomto stroji určitě řekl své. Už teď se těším jako malý harant až si jí přivezu domů a nemohu se dočkat chvíle až se poprvé svezu. Bude to chtít hodně sebeovládání, protože tento motocykl neodpouští jezdcům jejich chyby.
A co říci na závěr… shrnul jsem tady na kousek virtuálního papíru co bylo. Naše začátky, moje největší zážitky, místa kam bych se chtěl vrátit, něco co bych chtěl vidět minimálně ještě jednou. Co bude… budu se snažit vynechanou sezonu nahradit v maximální míře abych se znova dostal mezi motorkáře na které si lidi ukazují prstem a věřte že většina z nich si o nich nemyslí nic valného. No já tam stejně chci být…
